Příběhy z hřiště: Venku je hezky

Mám rád ty malé příběhy z dětského hřiště. Obohacující to není jen pro děti, ale i rodiče ❤

"Ty děti dneska vůbec nejsou venku, to my v šedesátých letech jsme si tady postavili kluziště a od listopadu do března jsme jezdili na bruslích," začal si se mnou povídat muž důchodového věku dnes na dětském hřišti, kde jsme po vyspání s Jonášem zavítali si trošku pohrát. "No jo, navíc to byly jiné zimy, to si vy mladí nepamatujete...," posteskl si, ale byl rád, že jsem se s ním dal na hovoru. "Šedesátá léta si opravdu nepamatuji, ale ono v devadesátkách bylo taky dost sněhu. A i teď se dá být venku skoro celý rok...," oponoval jsem mu, když v tom mi skočil do věty. "...ale mladí dneska nechtějí být vůbec venku. Včera jsem vnučce celý večer nastavoval Netflix a chtělo to po mně nějaké peníze. Vůbec nevím, jak bych je tam do toho tabletu je vložil," upřesnil největší zálibu své vnučky. "Asi je tam potřeba zadat platební karta. Ale to víte, když nejsme jako rodiče vzory pro děti, tak se nedivme, že nesportují nebo nejsou venku a vyhledávají radši pohodlnější věci. Těch možností oproti minulosti je bohužel tolik, že hrát hokej na sídlišti je třeba ani nenapadne, když to u rodičů nebo prarodičů nevidí." Pán se na chvilku odmlčel, otočil se a pokýval. Neřekl, že mám pravdu (ani bych o to nestál, ať si každý rodič nebo prarodič dělá, co uzná za vhodné), ale pochopil jsem, že začal o tom víc přemýšlet. Pak jsem si skoro hodinu s Jonášem hráli, poznali nové kamarády a postavili pět báboviček.

To o kus dál už si hrál skoro tříletý Jáchym se svým dědou. Na svůj věk mi přišel (ten vnuk, ale vlastně i děda) hodně vyspělý. Děda byl už zjevně v důchodu a čekali s vnukem na hřišti do doby, než dostanou pokyn od babičky, že je připravený oběd. S Jonášem se brzy skamarádili, hráli si na pískovišti a pak i sjížděli místní krutopřísnou skluzavku. Po chvíli už byla volná i houpačka, a tak jsem trochu poňoukl Jonáše, zda by si třeba nechtěl taky zhoupnout. Nepřekvapivě souhlasil. A hned se ukázal i Jáchym, který měl "připravenou" houpačku vedle. Zvednul jsem ho a oba kluky trochu postrkoval, aby mohli provozovat to krásné "Houpy, kroupy, ...". Když v tom přiběhl dědeček a chtěl houpat Jáchyma sám. Vůbec mi to nevadilo. Překvapilo mě však něco jiného. "Mohl byste mě, prosím, s vnukem vyfotit? To mě neuvěří..." Ten příběh tady vlastně končí, ale vlastně by mě hrozně zajímalo, kde ty tři fotky, které jsem vyfotil na dědův telefon, skončily. Asi dědečka trochu podceňovali, že kluka nerozhoupe nebo nedostane na houpačku, ale opak je pravdou. V druhé části houpání totiž děda Jáchyma skoro nehoupal a jen na všechny strany posílal fotky vnuka s ním na houpačce... Co se následně na druhé straně telefonu ozvalo, to už zpravodajské agentury nenabídly. Pouze jsem zaslechl na místním hřišti: "Opravdu se mi ho podařilo rozhoupat..."